Pod označením postmoderna se skrývá konkrétní způsob uvažování o světě. A právě proto, že je to určitý typ „přemítání“, je vcelku velmi problematické definovat jeho přesné hranice. Můžeme mluvit maximálně o jistých charakteristikách, ale rozhodně nelze striktně a v těch nejzřetelnějších obrysech stanovit, co je a co není postmoderní myšlení. Mezi charakteristické znaky postmoderny patří podpoření eroze představ o jednotě světa. Nejen jejich podpoření, ale „systematické“ pracování na rozpadu takového konceptu, jenž tvoří monologické pojetí „všeho“. Je to upuštění od systematického vytváření sférických modelů, jejichž výsostným znakem je symetrie, hierarchie, evidentní řád. Standartou, pod kterou se postmoderní myslitelé šikují, je pluralita. Pluralita, která vede k asymetrii, uznání různosti, jinakosti; diference; odlišnost a diskontinuita nejsou chápány jako počátek chaosu a úpadku, ale jako způsob přistupování ke světu, jehož smysl a význam se ukrývá v poslysémičnosti jazyka. Tzn. věci kolem nás, nemají jeden jediný správný význam, který někdo rozeznal a těm méně chápajícím osvětlil, čímž je zároveň zavázal k jeho následování a obhajování, ale interpretace smyslu věcí nacházejících se kolem nás je podstatně více, z čehož ovšem neplyne, že je jich nekonečně mnoho.
Last updated:
24.09.2008